Národní rozvaděč vody
Národní rozvaděč vody[1] (hebrejsky: המוביל הארצי, ha-Movil ha-Arci) je největší vodní dílo v Izraeli.[2] Jeho hlavním úkolem je přivádět vodu z Galilejského jezera na severu země do hustě obydlených center a aridního jihu a umožnit efektivní využívání vody a regulaci vody v zemi.
Parametry
[editovat | editovat zdroj]Každou hodinu může rozvaděčem protéct až 72 tisíc m3 vody, což je 1,7 milionu m3 vody denně.[3] Většina vodních děl je v Izraeli kombinována s národním rozvaděčem vody, jehož celková délka je asi 130 kilometrů.[4] Rozvaděč je tvořen soustavou obřích potrubí, otevřených kanálů, tunelů, nádrží a rozsáhlých čerpacích stanic. Jeho vybudování bylo velkou technickou výzvou, neboť vede značně různorodým terénem o různých nadmořských výškách.
Trasa
[editovat | editovat zdroj]Od přečerpávací stanice u Galilejského jezera vede rozvaděč potrubím kopcovitou krajinou Dolní Galileji. Poblíž města Ajlabun se kříží s vodním tokem Nachal Calmon, jejichž vody se ale nemísí. V místech křížení byla zbudována umělá vodní nádrž Ma'agar Calmon. Za ní pak stojí čerpací stanice, která z nádrže pod tlakem čerpá vodu do potrubí o průměru 2,8 metrů. Po asi jednom kilometru se pak potrubí mění v otevřené koryto, které klesá do údolí Bejt Netofa. Jde o nejvyšší bod Národního rozvaděče vody.[5] Rozvaděč poté prochází ve východozápadním směru podél celého údolí Bejt Netofa, jímž probíhá v otevřeném korytu. Na jihozápadním konci údolí ústí do soustavy dvou umělých nádrží Ma'agar Bejt Netofa (neboli Ma'agar Eškol), z nichž opět vstupuje do potrubí.[6]
Historie a budoucnost
[editovat | editovat zdroj]Prvotní plány byly vytvořeny ještě před založením Izraele, avšak detailní plánování započalo až po roce 1948, kdy Izrael vznikl. Výstavba projektu, původně známá jako Jordánský projekt, začala v roce 1953, během plánovací fáze, dlouho před tím, než byl v roce 1956 dokončen podrobný konečný plán. Projekt byl navržen podnikem Tahal a vybudován státním podnikem Mekorot. Byl zahájen během funkčního období premiéra Davida Ben Guriona a dokončen za premiéra Leviho Eškola. Celková cena projektu dosáhla 420 milionů izraelských lir (v cenách roku 1964).[2]
Národní rozvaděč vody byl slavnostně otevřen v roce 1964, s tím, že 80 % přepravené vody bylo určeno pro zemědělství a 20 % na pitnou vodu. Postupem času se však poměr vody pro zemědělství a pro pitné potřeby změnil a počátkem 90. let dodával polovinu pitné vody v Izraeli. Podle prognóz bude v roce 2010 vodní rozvaděč zajišťovat 80 % pitné vody. Důvody pro zvyšování poptávky po pitné vodě jsou dvojí. Izrael jednak zažívá populační růst, a to především v centrální části země, což zvyšuje nároky na vodu.[2] Kromě toho dochází s růstem životní úrovně i ke zvýšení poptávaného množství vody. V rámci izraelsko-jordánské mírové smlouvy z roku 1994 se navíc Izrael zavázal, že bude každoročně Jordánsku odvádět 50 milionů m3 vody.[7]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku National Water Carrier of Israel na anglické Wikipedii.
- ↑ POJAR, Miloš. Izrael - stručná historie států. 2. vyd. Praha: Libri, 2009. ISBN 978-80-7277-435-7. S. 59.
- ↑ a b c KANTOR, Shmuel. The National Water Carrier [online]. Haifská univerzita [cit. 2008-02-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-10-02. (anglicky)
- ↑ WALDOKS, Ehud Zion. Inside the National Water Carrier [online]. The Jerusalem Post, 2008-02-18 [cit. 2008-04-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-02-22.
- ↑ National Water Carrier [online]. Židovská agentura [cit. 2008-03-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-05-13. (anglicky)
- ↑ מאגר צלמון [online]. bet-alon.co.il [cit. 2010-10-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-01-14. (hebrejsky)
- ↑ מאגר בית נטופה [online]. bet-alon.co.il [cit. 2010-10-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-01-14. (hebrejsky)
- ↑ Developments related to the Middle East Peace Process [online]. Organizace spojených národů [cit. 2008-02-20]. Dostupné online.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Národní rozvaděč vody na Wikimedia Commons - (anglicky) Haifská univerzita, Šmuel Kantor – Popis národního rozvaděče vody Archivováno 2. 10. 2018 na Wayback Machine.
- (anglicky) Global Report – Overview of a National Water Alternative[nedostupný zdroj]
